Bohumil Hrabal o holokauste

Autor: Jaroslav Stančík | 8.5.2014 o 22:51 | (upravené 13.7.2015 o 21:08) Karma článku: 5,11 | Prečítané:  198x

Čítam Bohumila Hrabala, jeho Příliš Hlučnú Samotu. Dnes pri západe slnka som narazil na pasáž: 

,,Tak jsme pouštěli ještě několikrát draka na nebesa, cikánka se osmělila a držela nitě a celá se třásla tak jako já, třásla se nad tím, jak se otřásal i drak v náporech větru, držela nit na prstíku a křičela nadšením... Jednou jsem přišel navečer domů, cikánka na mě nečekala, rozsvítil jsem, vycházel jsem až do rána před dům, ale cikánka nepřišla a nepřišla pak ani nazítří, už nepřišla nikdy. Hledal jsem ji, ale už jsem ji nikdy nespatřil, malinkou dětskou cikánku, prostou jako neotesané dřevo, cikánku jako dech ducha Božího, cikánku, která nic víc nechtěla než topit v kamnech dřívím, které přinášela na zádech ty těžké trámy a prkna z bouraček, dřeva veliká jako kříž, nechtěla opravdu víc než vařit bramborový guláš s koňským salámem, přikládat do kamen a na podzim pouštět draka na nebesa. Až potom jsem se dozvěděl, že ji sebralo gestapo s ostatními cikány a odvezli ji do koncentráku, odkud už se nevrátila, spálili ji někde v Majdanku nebo Osvětimi v kremačních pecích. Nebesa nejsou humánní, ale já jsem tenkrát jěšte humánní byl. Po válce, když nepřišla, na dvoře jsem spálil draka i s nitěmi, dlouhý ocas, jehož holubičky dělala maličká cikánka, na jejíž jméno jsem už zapomenul. Když skončila válka, jěšte v padesátých letech jsem míval plný sklep nacistické literatury, s ohromnou chutí ve světle líbezné sonáty mé malé cikánky jsem presoval metráky těch brožur a knížek na to samé téma, lisoval jsme statisíce stránek s fotografiemi jásajících mužů a žen a detí, jásajících starců, jásajících dělníků, jásajících sedlaků, jásajících esesáků, jásajících příslušníků armády, do koryta mého hydraulického lisu jsem s chutí házel Hitlera a jeho svitu vstupující do osvobozeného Danzigu, Hitlera vstupujícího do osvobozené Varšavy, Hitlera vstupujícího do osvobozené Prahy, Hitlera vstupujícího do osvobozené Vídně, Hitlera vstupujícího do osvobozené Paříže, Hitlera v jeho soukromém bytě, Hitlera na žňových slavnostech, Hitlera s jeho věrným vlčákem, Hitlera u jeho frontových vojáků, Hitlera prohlížejícího si na inspekční cestě atlantický val, Hitlera vjíždějícího do dobytých měst na Východě a na Západě, Hitlera skloněného nad vojenskými mapami, a čím víc jsem presoval Hitlera a jásajíci ženy a muže a děti, tím víc jsem myslel na svoji cikánku, která nikdy nejásala, která nechtěla nic jiného než přikládat do kamen a vařit bramborový guláš s koňským salámem a chodit s velikým džbánem pro pivo, nechtěla víc než lámat chleba jako svatou hostii a pak se dívat otevřenými dvířky do kamen na plameny a zář, na melodický hukot ohně, zpěv ohně, který znala od svého dětsví a který byl sakrálně spjat s jejím kmenem, ohěn, jehož světlo nechává pod sebou všechen žal a vyluzuje na tváři melanchonický úsměv, který byl odrazem cikánčiny představy o dokonalém štěstí..."

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Slovák pomáha pri Mosule: Tu sa bojuje proti najväčšiemu zlu

Neumytý, neoholený, hladný. Po troch dňoch na fronte chce OLIVER VALENTOVIČ len teplú sprchu, pivo a pizzu. Pomáha pri irackom Mosule.

KOMENTÁRE

Koaličný Kotleba? Smer sa už vôbec nehanbí

Snaha kontrolovať moc je natoľko prioritná, že všetko ostatné ide bokom.


Už ste čítali?